Propagátorka českého designu Jana Zielinski od konce 90. let vyhledává to nejlepší z lokální designérské scény. Také jejím přičiněním se o tvorbě českých designérů mluví i za hranicemi. Um zlatých českých ručiček každoročně pod jejím vedením představuje populární festival Designblok a ceny Czech Grand Design. Kromě toho vede značku porcelánu a galerii s poetickým názvem Křehký.
Rozhovor původně vznikl v rámci inspirativního podcastu FocusOn, který produkuje architektka Michaela Horáková. Celé znění najdete zde. Děkujeme za spolupráci!
Jana Zielinski. Foto: Designblok.
Jaké byly začátky Designbloku?
Hrozně punkové. Byla jsem tehdy ještě ve škole, mladá a naivní. Naivita tomu ale asi taky značně přispěla. Říkali jsme si, že to prostě dáme a bude to dobrý. Všechno to vzniklo na základě naší lásky k oboru. Důležitou součástí byla osvěta, chuť pomáhat českému designu. Celé se to zrodilo z kombinace nadšení, vášně a naivity mládí.
Většinou se mluví až o výsledném projektu, který už je úspěšný a všichni ho znají. Jak to ale vypadalo úplně na začátku?
Ze začátku chodili lidé jen po showroomech. Pak jsme jeli do Vídně s výstavou českého designu. Tehdy to bylo pod záštitou našeho časopisu Blok o designu a umění. Pozvala nás tam kavárnice z Cafe Meuble. Nevím, jestli to místo ještě existuje, už je to asi sedmnáct let. Jedním z pozvaných byla i rakouská šlechtična, která v té době pracovala v ústředí Erste. Moc se jí líbilo, co děláme. Propojila nás s Českou spořitelnou, která nám darovala 400 000 Kč, což pro nás bylo strašně moc peněz. Založili jsme první Superstudio, pronajali si vilu v Holešovicích. Byl to totální punk, vybydlená budova, smrad a špinavé koberce. Výstavu jsme vyložili, nainstalovali a modlili se, aby přišli lidi. Přišlo jich hodně a takhle to začalo.
Strašně ráda poslouchám o punkových začátcích. Jak člověk pořádně neví, co dělá, ale snaží se a jde si za svým...
Potom začaly tovární haly v Karlíně, kam už chodilo hodně lidí. Dost hlasů nás od toho odrazovalo. Člověk musí udržet kvalitu a poznat ji. Proto také děláme tolik soutěží a podporných programů pro mladé. Hodně si vybíráme, abychom udrželi kvalitu. Bývá nám vytýkáno, že se soustředíme hodně na mladé. Z těch všech ale vyrostou ti, kdo budou design milovat. Pro mě je největší zadostiučinění, když děti mých kamarádek chodí na Designblok.
Každý ročník se s výjimkami Designblok konal na jiném místě, v posledních letech na Výstavišti. Proč to tak je?
Máme jednu pozitivní potíž, a to že jsme se hodně zvětšili. Potřebujeme aspoň 15 000 metrů čtverečních a to tady v Praze nikde není. Mohli bychom být třeba ve Veletržním paláci, ale Národní galerii by se asi nechtělo vyklízet sbírky. Jinak se nikam nevejdeme. Potom je cesta využít víc domů. To se ale segmenty rozpadnou, zmizí interakce mezi účastníky a každý je ve svém domě, chybí spojování. Jako když jsme byli v Grandhotelu Evropa, ve škole v Mikulandské, v Colorado-Mansfeldském paláci, kostele sv. Šimona a Judy a ještě na Staromáku ve třech domech. Celkově jsme měli asi sedm domů. Nakonec jsme zjistili, že většina návštěvníků viděla dva až tři domy. Potom jsme šli na pět let na Výstaviště. Mělo to několik pozitiv. Dostali jsme se o úroveň výš, do mezinárodního povědomí. Dobře tam fungovaly přednášky, konference. Všechno se dalo absolvovat na jednom místě. O klášter sv. Gabriela, kde se koná letošní ročník, jsme usilovali asi osm let. Je tam řada zachovalých interiérů. Padesát let tam fungovalo ústředí České pošty, s čímž se pojí různé příčky a podobně. Má to ale silný genius loci. Celý klášter je v beuronském stylu. Nechala ho postavit hraběnka Šporková jako dům pro výchovu dívek z dobrých rodin. Téma letošního ročníku je vášeň, což je v klášteře trochu kontroverzní. Bereme to ale hlavně jako vášeň pro dobře odvedenou práci, pro řemeslo.
Designerie v klášteře sv. Gabriela, Designblok 2020. Foto: Tomáš Hercog.
Je mi jasné, že sehnat místo pro tak velkou akci je náročná záležitost. Jak jste se s tím vypořádávali?
Bývá to strašný boj. Už jsme zažili tolik historek včetně toho, že nám ulítla střecha na Výstavišti. Když jsme měli tovární halu v Karlíně, tak se nám kvůli přívalovému dešti vzedmula spodní voda. Byla tam obří instalace Nike asi za 2,5 milionu, kanalizace pod tím se celá vzedmula. Instalaci to komplet spláchlo i s teniskama. Jednou se nám zase provalila zeď. Zažili jsme hrozný věci. Když jsem v Grandhotelu Evropa v prvním patře dělala rozhovor s Českou televizí, podlaha normálně pružila, jak tam bylo hodně lidí. Ráda vzpomínám na Nákladové nádraží Žižkov, kde jsme měli vagony. V tuhle chvíli narážíme na kapacitu. Přestože vybíráme zhruba polovinu vystavujících, scéna se zvětšuje. Uvidíme, co bude dál.
Od začátku mě na tom strašně baví, že se design vystavuje v zajímavém prostředí.
S tím souhlasím, proto jsme to vždy vyhledávali. Kontrast historické nebo technicistní architektury a současného designu je strašně silný. Na Výstavišti ale zase byla úžasná ústřední hala s vitrážemi. Mohli jsme tam využít obřích prostorových instalací, nabízelo to jiné možnosti.
Dlouho se oboru věnuješ. V čem podle tebe jako Češi vynikáme? S jakým materiálem rádi pracujeme?
Určitě jsme absolutně nejsilnější ve skle. Díky historické tradici, která je tu hodně silná. Když jsme založili značku Křehký, nepracovali jsme jen s porcelánem, ale právě i se sklem. Oslovili jsme třeba Alfreda Häberliho nebo Ineke Hans, a oni se ptali, jestli by nemohli udělat něco ze skla, že s ním ještě nikdy nepracovali. Teď si představ kteréhokoliv renomovaného českého designéra, který ve svých čtyřiceti letech nedělal nic se sklem – to je nemožné. České sklářské firmy jsou velmi úspěšné: Lasvit, Preciosa, Bomma, Brokis, Rückl. Všechno to jsou etablované značky v zahraničí. Máme velkou tradici i v porcelánu. Pak samozřejmě nábytek, ten hodně narůstá.
Studio Dechem, Designblok 2020. Foto: Tomáš Hercog.
Kromě Designbloku jste dělali třeba i expozici s názvem Domus v Plzni, do níž jste zahrnuli i drobnou architekturu. Jak vnímáš vztah architektury a designu?
Myslím, že design, umění a architektura jsou hodně podobné obory. Všechny tři se promítají do Designbloku. Módu beru jako součást designu. Architektura je pro design naprosto zásadní. Velká část dobrých designérů jsou původně architekti. Domus byl velké dílo, architekt Werner Aisslinger tam navrhnul skleník. V tuhle chvíli se v něm pořádají svatby. Jsem ráda, že vzniklo něco trvalého. S architekty obecně hodně spolupracujeme. Náš architekt expozic je Honza Rosický z ateliéru A69. Ať dělám cokoliv, přijde mi strašně přirozené pracovat s architektem, v práci i doma. Spousta lidí se snaží architekta obejít, ale je to hrozná škoda.
Myslím, že se to v Česku docela zvedá. Zájem o estetično roste.
Teď se hodně bavím nad naší stodolou, co stavíme s místní firmou. Ze dřeva a kamene, opět s architektem Honzou Rosickým. Je to asi jediný dům v celé vesnici, který vzniknul ve spolupráci s architektem. Už dlouho říkám, jak nás prostředí ovlivňuje, jak moc je pro nás důležité. Mám jeden úžasný příklad. Moje kamarádka pracuje v pasťáku, kde společně s jinou kamarádkou architektkou vytvořily krásné prostředí. Nedávno ještě hledali kuchaře a přihlásil se jim jeden z Ambiente, takže kluci mají k obědu roládu s listovým špenátem nebo karamelizované hrušky. Za třicet korun výrobní ceny a dá se to, nemusí mít hnědou omáčku s rýží. Změna prostředí opravdu funguje, dětí to vnímají, dává to smysl.
Zrovna včera na mě na Archdaily vyskočil článek o tom, jestli architektura může ovlivňovat naše sociální zázemí...
Mě by hrozně zajímal empirický výzkum toho, jaké dopady na nás má prostředí. Třeba i staré pokoje v nemocnicích můžou mít velký vliv na psychiku, to znám z vlastní zkušenosti.
Ilustrátorka Eliška Podzimková v podcastu minule říkala, že je stoprocentně přesvědčená, že kdyby onkologické oddělení pro děti vypadalo jinak, účinnost léčby by byla rozhodně lepší.
To jsme řešili i v rámci Designbloku. Povedlo se nám zrekonstruovat prostory hematologie v Motole, vybrali jsme na to hodně peněz. Každý rok podporujeme jiné projekty. Jednou jsme v rámci expozice návštěvníky zavírali do klecových lůžek a svěracích kazajek, aby si uvědomili, že reforma psychiatrické péče je opravdu potřeba. Edukační rovina je hodně důležitá, těší mě, když na Designblok přijede paní učitelka s dětmi až z Liberce.
Co máš ráda ty osobně? Máš oblíbený styl nebo architekta?
Miluju Alvara Aalta. Je pro mě totální ikona, v čistotě a v sepětí s přírodou. Ikea použila většinu jeho návrhů v mírně pozměněné podobě. Dělali jsme Alvaru Aaltovi výstavu v naší galerii Křehký, kde lidi říkali „jé, vy tady máte Ikeu“. Hodně mám ráda také věci od Vitry.
Vitra a Křehký, Designblok 2020. Foto: Tomáš Hercog.
Přijde mi, že se v dnešní době smazávají hranice stylů, diverzita je strašně široká. Co myslíš?
Vracíme se k organičtějším tvarům, hodně se pracuje s přírodními materiály. Navrací se ke kůži, dřevu, k tradičním materiálům. Tvary se opakují. Myslím si, že styl současnosti vizuálně poznat jde, ale je těžké ho teoreticky definovat. Design zažil za posledních sto let velký boom. Přesunuli jsme se přes postmodernu až do současnosti. Vracíme se teď k jakémusi organickému funkcionalismu nebo jak to nazvat.
Do jaké míry se podle tebe design promítá do současné architektury? Jako příklad, kdy design vyniká ve velkém měřítku, mě napadá sídlo firmy My Dva od ateliéru Chybik+Krištof, kde umístili na fasádu korpusy židlí. Nebo sídlo Lasvitu v Novém Boru, kde se sklářství propsalo do samotné fasády.
Myslím, že pomalu končí doba velkých gest v architektuře. Doba Franka Gehryho a Zahy Hadid, kdy to byl spíš design než architektura ve smyslu finálního výrazu, kdy vzhled upozadil funkci. Třeba úžasná hasičárna od Zahy Hadid, kde ale hasiči nevydrželi. To je pro mě gesto dotažené do samého konce. Pořád se na to ale lidi budou chodit dívat, přetrvá to. Proto mě mrzí, že Praha má tak málo architektonických dominant. Knihovna Jana Kaplického je promarněný moment, hodně jsem za to bojovala, je to škoda. Kromě Tančícího domu nemáme žádnou jinou současnou architekturu.
Design také směřuje k udržitelnosti...
Určitě, k udržitelnosti a k lokálnosti. To je mi nesmírně sympatické, vždycky jsem se snažila povzbuzovat lokální výrobu. I s Křehkým vyrábíme vše v České republice. Obzvlášť teď s koronakrizí bude ještě důležitější, abychom nebyli závislí na Číně. Také bychom si měli uvědomit, že design i architektura mohou nastavit bariéru masivnímu konzumu. Je mnohem lepší postavit si kvalitnější stavbu s architektem, koupit si dobrý nábytek od designéra nebo starý design ve starožitnostech. Aby mi daná věc přetrvala desítky let, abych nemusela zatěžovat prostředí odpadem. Obor se bude zabývat hledáním řešení, jak to udělat udržitelnější, ekonomičtější.
LLEV, Designblok 2020. Foto: Petr Kubáč a Lucie Hyšková.
Je pravda, že na další generaci bude řešení problémů, které se odehrávaly doteď. Zajímá mě, jak se přístup veřejnosti mění za dobu, co se designu věnuješ?
Hodně se změnila ekonomická situace lidí, začínají být sofistikovanější. V 90. letech vznikaly v architektuře šílenosti, design byl jen něco nepraktického a drahého, o co člověk zakopával. Teď už je to naopak, spousta lidí to chápe. Už v tom vyrůstali, uvažují jinak. Design může svět zlepšovat, je to dobrá investice.
Tohle všechno jde ruku v ruce se zpomalením světa...
To je velká otázka. Podle mě to už nemůže víc akcelerovat. Teď jsme v období přijímaček, všichni se z toho hroutí. Proč vyvíjíme na sebe a hlavně na děti takový tlak? Vidím to i na sobě. Když chvilku něco nedělám, mám hned špatné svědomí. Zpomalení je nutnost i z hlediska psychiky. Třeba když přijedu do Tokya, působí to na mě šíleně, život v těch malých krabičkách bez identity. Bude na nastupující generaci, jak se k tomu postaví. Otázka je, zda bude muset přijít nějaká katastrofa, aby se lidstvo zastavilo, nebo to zvládneme nějak ukočírovat. Pokud se zavedou ekologické zákony, začne se to postupně regulovat samo. Vlády se ale musí dohodnout a mít to jako prioritu. Moc se mi líbila loňská přednáška šéfredaktorky Vogue Andrey Běhounkové. Říkala, že módní průmysl je třetí nejvíce znečišťující na světě. Neustálý koloběh chrlení věcí, kdy třeba na bavlněné tričko spotřebujeme 2000 litrů vody. 70 % produkce se spálí, protože se neprodá. To je hrůzostrašné! U covidu mi přišlo pozitivní, že lidé začali více využívat moderní technologie, uvědomili si, že se tak dá částečně nahradit cestování.
Další díly podcastu FocusOn si můžete poslechnout na Spotify, iTunes či Youtube.
Autorka rozhovoru: Michaela Horáková, mh architects
Autorka článku: Tereza Suntychová