Strašení vyschnutím ropných vrtů není žádnou novinkou. V 70. letech dvacátého století, měla ropa ve Spojených státech vystačit na maximálně 10 let. Na přelomu tisíciletí zase vědci tvrdili, že v roce 2010 začnou její světové zásoby ropy docházet, což povede k silným ekonomickým otřesům. Nenaplněné hrozby tak v lidech paradoxně vyvolávají představu, že to stejně “vždycky nějak dopadne”. Proč se tedy vědci tak často mýlí?
Pro jakýkoli výpočet potřebujeme co nejpřesnější údaje, a právě tady narážíme na ta největší úskalí. Ropa je strategickou surovinou číslo jedna. Nikdo nedokáže odhadnout, na kolik jsou údaje poskytované jednotlivými vládami a společnostmi přesné. Ekonomika států silně závislých na těžbě ropy může například z umělého nadhodnocení zásob profitovat z nižších úroků a vyšší věrohodnosti pro investory.
Kde tedy leží pravda? Nejpesimističtější scénáře dávají ropě okolo třiceti let. Ty nejoptimističtější, které počítají s využitím nekonvenčních zdrojů jako ropné písky, pak počítají se zásobami na maximálně 70 let. A to není zrovna mnoho. Hledání tak pokračuje.
Zázrak jménem vodík
Vodík, základní stavební kámen vesmíru, má prozatím nejlépe nakročeno k tomu ropu nahradit. Jeho zásoby jsou téměř nevyčerpatelné, a navíc při jeho používání nevzniká oxid uhličitý ani jiné skleníkové plyny – pouze teplo a voda. Překážek pro jeho širší využití je ale stále příliš mnoho.
Vyjma chybějící infrastruktury (v Česku například najdeme pouze jedinou vodíkovou čerpací stanici) se potíž skrývá hlavně v jeho získávání. Asi každého z nás napadne jako hlavní zdroj voda, takový proces je však nesmírně energeticky náročný. Z toho důvodu se dnes pro jeho získávání používá především zemní plyn nebo uhlí, což ke snižování závislosti na fosilních palivech rozhodně nikterak nepřispěje. Rovněž nutnost jeho skladování při -253 °C je například v případě osobní dopravy značnou bariérou pro jeho širší nasazení.
Vodík ovšem můžeme jako zdroj energie využít i jiným způsobem, a to v podobě palivových článků. Ty generují elektrickou energii za pomocí elektrochemické reakce vodíku a kyslíku. Účinnost palivových článků nicméně stále nedosahuje svého potenciálu a bude třeba mnoha let výzkumu pro zdokonalení efektivity této technologie. Ani to však nebrání rozmachu inspirativních projektů.
Asi tím nejambicióznějším z nich bude dle všeho nadcházející letní olympiáda, která se bude konat v roce v 2020 v Japonsku. Země vycházejícího slunce, pověstná svou orientací na inovativní technologie, plánuje pohánět vodíkem nejen celou olympijskou vesnici, ale zároveň uvést do provozu tisíce vodíkem poháněných aut a také vybudovat síť dobíjecích stanic.
Líh do každé rodiny
Ethanol, tolik populární jako palivo například ve Švédsku nebo v Jižní Americe, a ještě populárnější jako sociální lubrikant všude po světě, v sobě oproti benzínu a naftě skrývá několik benefitů. Nižší emise CO2, stejné nebo nižší emise uhlovodíků a v neposlední řadě také jeho obnovitelnost. Vyrábí se totiž především z kukuřice a sóji.
Na druhou stranu zabírá masová produkce těchto plodin enormní plochu půdy potřebnou pro potraviny a jejich pěstování není k životnímu prostředí příliš přívětivé. Pokud bychom chtěli nahradit pouhých 5 % spotřeby nafty, potřebovali bychom k tomu na 60 % vší současné produkce sóji. Vydatné dávky pesticidů a umělých hnojiv navíc vedou k eutrofizaci vody (přesycení živinami, hlavně dusíkem a fosforem) a ke znehodnocování půdy.
Od ropy k řasám bez mrknutí oka?
Tyto nenápadné jednoduché organismy mají našlápnuto k tomu změnit svět paliv. Jsou snadno obnovitelné, šetrné k životnímu prostředí, a navíc se mohou pěstovat prakticky v jakémkoliv uzavřeném prostoru. Podle odhadů Ministerstva energetiky Spojených států amerických by pro kompletní nahrazení ropných biopalivem z řas stačilo asi 0,4 % rozlohy USA (asi sedmkrát méně, než je v současnosti osazeno kukuřicí).
Hlavní potíž však činí finanční nákladnost. V současné době je i přes technologické pokroky (ke kterým z velké části přispěla i skupina jihočeských vědců v Třeboni) získávání energie zhruba třikrát nákladnější, než je tomu u ropy. Situace se může změnit cílenou selekcí kmenů řas s důrazem na jejich produktivitu či za pomocí genetické modifikace. I tak je to nicméně záležitost na desítky let.
Elektřina a skrytý háček
Elektromobily jsou tak trochu slepou uličkou. Proti samotnému užívání elektřiny jako čistého pohonu nemůže nikdo říct ani slovo. Jádro pudla se totiž skrývá v samotném získávání elektřiny. Dokud budou elektrárny z velké části závislé na fosilních palivech, budou i elektromobily nuceny žít ve stínu nepřímých emisí.
Pokud však dojde ke kompletnímu překopání energetické politiky a dojde k razantnímu navýšení podílu obnovitelných zdrojů v energetickém mixu, pak budeme moci o elektřině mluvit jako o palivu budoucnosti.
Na závěr: Čínský paradox
Pokud bychom ve světě hledali lídra v oblasti alternativních pohonů, asi bychom prvně pátrali někde jinde. Musíte si říkat, že jsme padlí na hlavu, když vyzdvihujeme zemi neblaze proslulou znečištěným ovzduším, ale fakta mluví jasně. Navzdory tomu, že je Čína největším světovým spotřebitelem uhlí a druhým největším, co se ropy týče, jedná se zároveň i o mekku energetických inovací.
Celá jedna třetina větrných a solárních elektráren leží právě v Čínské lidové republice. V obou případech je Čína zároveň i jejím největším světovým producentem. Zvláštní oblibu pak zde mají elektrická auta, kterých se tu prodá více než kdekoliv jinde na světě. V jedné z nejznečištěnějších zemí světa tak v budoucnu může paradoxně dojít k těm nejprůlomovějším objevům.
Autor: Radim Svačina