Mladá architektka vede už více než pět let vlastní ateliér Lenka Míková architekti, s nímž si vydobyla stabilní pozici na výsluní české architektury. Proslavila se především velkolepou rekonstrukcí jihočeské usedlosti, která zaplnila stránky českých i světových médií. Věnuje se navrhování rekonstrukcí, rezidenčních staveb, interiérů i instalací. Jak sama říká: „Při práci s prostorem, světlem, materiály, detaily a způsobem užívání je pro mě zásadní to, aby výsledek vedl ke splnění daného účelu dokázal nabídnout i něco navíc. Můj přístup se podobá očišťování – tvarů, motivů, nápadů – aby mohly vyznít přirozené a jednoduché krásy.“
Rozhovor původně vznikl v rámci inspirativního podcastu FocusOn, který produkuje architektka Michaela Horáková. Celé znění najdete zde. Děkujeme za spolupráci!
Rekonstrukce secesního bytu v Praze, foto: Veronika Raffajová
Jak ses vůbec dostala k architektuře?
Na gymplu mě bavilo plno věcí a trápila jsem se tím, co budu dělat. Chtěla jsem dělat něco, co bude dávat smysl a nemohla se rozhodnout. Bavily mě jazyky, poznávat svět a další věci. Pak se to vytříbilo jako kombinace toho, co mám od mámy a od táty. Vždycky mi šla matika a máma je psycholožka, po ní mám racionální myšlení. Táta je zase sochař a restaurátor, po něm jsem zdědila výtvarnou stránku. Architektura z toho vyšla jako ideální kombinace. Psychologický vliv maminky se mi často hodí, práce architekta má někdy blízko k práci terapeuta. Hodně mě taky ovlivnil učitel dějepisu, který nás učil v souvislostech – jak se prolínají dějiny, kultura, umění. Tenkrát jsem se soustředila na práci Franka Lloyda Wrighta a hodně mě to nadchlo. Do toho zároveň vstupuje milion pochybností. Když jsem byla poprvé na stavbě, měla jsem z toho trauma. Říkala jsem si, že jestli tohle je ta práce, tak to já dělat nemůžu. Má to více poloh, člověk zjistí, že si může vybrat a najít si svou cestu.
A co lego...
To samozřejmě taky. Na to jsem zapomněla. Bavilo mě mít různé sestavy v jedné krabici a míchat to všechno dohromady.
Ještě bych se vrátila k povolání maminky psycholožky a propojení s prací architekta.
Jde hlavně o určitou míru empatie, která je pro tohle povolání důležitá. Samozřejmě jde o to, jakou rovinu si zvolíš. Když to přeženu, tak jestli jsi spíš architekt služebník nebo architekt diktátor. Já jsem jako většina někde mezi. Maminka mě vedla k tomu, zamýšlet se nad vším, mluvit o pocitech. Potom koukáš na věci s určitým nadhledem a se snahou věci poznávat. Projekty jsou primárně pro někoho jiného, proto by se tam dotyčný měl cítit dobře a mělo by to sloužit jeho potřebám. Proces poznávání v rámci dialogu s klientem mě baví. Z terapeuta se stane umělec, který něco vytvoří a potom diplomat, který to prosadí. Nakonec dirigent, ten vše vysvětlí a pomůže dotáhnout.
Jak zvládáš rovnováhu mezi prací a volným časem?
Hodně mi pomáhá jóga, kterou dělám už asi deset let. Cvičení spolu se studenou sprchou je můj ranní rituál. Je to o tom vyprázdnit si hlavu, díky tomu můžou vznikat nové osvěžující myšlenky. Potom ráda cestuju a chodím do přírody. Na všechno zapomenu a naladím se na to krásno kolem, což mi pomáhá se odreagovat. Nemám ráda rutinu, raději střídám extrémní polohy. Zatnout zuby a makat, potom si dát úplně volno.
Jak tedy vypadá tvůj klasický den?
To záleží. Dávám si ranní rituál. Potom tu jsou maličkosti, které mě uklidní – pustit si písničku nebo zapálit františka, oddálit tak moment, kdy mi lidi začnou volat. Je pro mě svátek, když jsem celý den v ateliéru, ponořím se do jednoho projektu a skicuji. Většinou se denní program pohybuje mezi managementem, stavbou a vymýšlením.
Takže jsi hodně rozlítaná...
Snažím se to mít pod kontrolou. Práce je skvělá, jsem za ni hrozně vděčná. Někdy je toho ale tak moc, že mě to semele a přestanu si to užívat. Vím, že mi to takhle občas ujede. Je dobré si to potom aspoň uvědomit, začít zase zpomalovat a zklidnit. Člověk se musí naučit myslet i na sebe.
Mělas někdy pocit, že už to nedáš?
Párkrát už jsem na hranu vyčerpání ujela. Je to zajímavá zkušenost. Potom se třeba i začne kazit práce. Udělala jsem spoustu chyb, které někdy šly napravit a někdy ne. Bylo mi to líto, ale čas už nevrátím, můžu se z toho poučit. Došla jsem k tomu, že momenty odpočinku vedou k efektivitě. Celkově jsme výkonová společnost, přijde mi ale důležité z toho systému vystoupit, neběhat jako křeček. Obzvlášť v naší práci, která je hlavně o kvalitě. V momentě, kdy se do toho zacyklím, je pro mě těžké tvořit něco, co má hloubku. Je dobré střádat si energii a pracovat s ní.
Usedlost v jižních Čechách, foto: BoysPlayNice
Teď už máš ateliér pět let, ne?
Asi to tak bude. Od bývalých kolegů jsem se odtrhla před pěti šesti lety.
Když se vrátíme v čase. Studovala jsi na Fakultě architektury ČVUT, chvíli také v Paříži. Jak tě to ovlivnilo?
Byla to velká životní lekce. Poprvé jsem bydlela mimo domov. Vyřídit si podnájem, elektřinu, účet ve francouzštině. Poprvé jsem začala objevovat nové stránky sama sebe. Bydlela jsem v bývalém pokoji pro služky. Sice v centru v nádherném baráku, byl to ale kamrlík se sdíleným záchodem. Po pár měsících už mi z toho začalo hrabat. Tam jsem si začala dávat studené sprchy. V zimě mi tam bylo chladno, tak jsem našla fintu, aby mi bylo tepleji. Jsem ale určitě ráda, že jsem tohle všechno zažila.
Potom ses vrátila zpátky a po škole zakládala Edit architects?
Ještě předtím jsem v Paříži zjistila, že mám dost volného času a málo peněz. Takže jsem využila vizitku z nějaké party a začala pracovat při studiu. Potom jsem působila v CMC architects, v rámci zkušební doby mě ale chytla deprese z toho systému práce. Přemýšlela jsem, že bych využila stipendium a začala shánět pracovní stáž, znova v Paříži. Tam jsem necelý půlrok pracovala pro jedno malé studio. Po návratu jsme s klukama z Editu dávali dohromady soutěže.
Proč ses potom rozhodla odejít?
Bylo to z osobních důvodů. Nebyla jsem ale nijak nastavená, že musím pracovat na sebe. Nebyl to můj cíl, ani jsem na to v tu dobu neměla sebevědomí. Spíš to tak vyšlo, měla jsem rozdělaný projekt, který mi byl hodně blízký.
Který to byl?
Ta populární usedlost. Potom jsem dostala další hezkou příležitost. Šlo to hodně přirozeně. K dalším projektům jsem přizvala kamarádku Markétu Bromovou. Bylo hodně osvěžující být zase v dámské společnosti. Není to tolik přetahování se o nápad, ale spíš doplňování se. Jak říkala studentům Eva Eisler: Nejde jen o to, na to myslet a představovat si to, ale je důležité nějak začít. Pak už tě nápad vede, když nad ním přemýšlíš.
Jak vypadá tvůj kreativní proces?
Většina mých zakázek byly rezidenční projekty. Snažím se hodně naslouchat a zamýšlet se, proč to vlastně vzniká, jak k tomu přistupovat. Jít do hlubší roviny. Jestli to má přinášet nějaký pocit nebo význam, jak může stavba obohatit okolí, inspirovat obyvatele. Snažím se víc přemýšlet o věcech, které nejsou vyloženě funkční. Funkčnost je nezbytná, ale není to to jediné.
Jak se ti pracovalo na návrhu hodinového hotelu?
Musím říct, že to bylo docela těžké. Celý proces byl opravdu náročný včetně stavby, vyšťavilo mě to. Přemýšlela jsem, jestli to mám vůbec dělat, jestli na mě nebude někdo koukat skrz prsty i nad moralitou takového místa celkově. Klient argumentoval, že to může i nějaké vztahy zachránit. Představovala jsem si, v jakém prostředí bych se mohla sama cítit dobře. Hlavní výzva byla, aby to nebylo vulgární, potom také najít míru intimity. Klient byl skvělý, chtěl pracovat s původními klenbami a odhalenými cihlami. Potom jsme to chtěli sjednotit, došli jsme k barvám, které oddělují náladu jednotlivých pokojů.
Hodinový hotel Relax Táboritská, foto: BoysPlayNice
Jaké byly tvoje začátky?
Byla jsem mnohem víc stresovaná než teď. V projektech se skrývalo hodně neznámých, hodně jsme riskovali, musela jsem rozhodovat. Byla jsem nezkušená a nervózní, nedělalo mi to dobře. Hádat se s někým na stavbě o něčem, co nemám pořádně zažité, pro mě bylo hodně těžké. Na začátku bereš cokoliv, ale pak to třeba nedopadne nebo to sežere hodně energie. Trvalo mi umět si vybírat a získat zdravé sebevědomí. Přijde mi důležité, abychom si s klientem sedli.
Stane se ti, že bys klienta špatně odhadla?
Jasně, nebo se to odhalí postupně v procesu.
A vydržíš to potom dotáhnout do konce?
V tomhle mi hodně pomohla změnit pohled moje terapeutka nebo spíš koučka. Jednou jsem s ní rozebírala, že jsem s klientem měla konflikt a řeknu mu, že s projektem končíme. Ona mi řekla, ať ten konflikt zkusím brát ne jako negativní věc, ale jako příležitost posunout se dál. To mi otevřelo obzory. Byla to výzva, zkusit neutíkat, nenechat se rozhodit. Celá ta práce mě nutí pracovat sama se sebou.
Co je pro tebe nejtěžší část projektu?
Realizace je náročná. Baví mě, ale je to intenzivní proces, který trvá. Vždycky je tam období krize, unavuje to, je těžké zachovat si nadšení až do konce. Je zdravé občas ubrat, vzdálit se. Pauza v projektech může být přínosná. Ukázalo se to i v případě usedlosti, kterou jsme dělali tři a půl roku. Nápady se vytříbily, vytesalo se z toho něco ryzejšího.
Zajímá mě tvůj názor na ženy v architektuře. Jak to vnímáš?
Nejsem v tom až tak vyhrocená. Mám pocit, že nemám stejné příležitosti. Na druhou stranu mám jako žena jiné výhody, než mají muži. Nechám si poradit, vlídným jednáním dovedeš získat cenné rady. Nerada to srovnávám, ale zažila jsem si dost nepříjemných chvil, hlavně když jsem byla mladší. Jednou se mi v Budějovicích stalo, že mi pán na stavbě málem dal facku, když jsem řekla, že musí něco předělat. Je dobré tam mít oporu a dobře si nastavit podmínky. Nechci se hádat s řemeslníky, ani tomu nerozumím. Je důležité mít tam další osobu, která se za tvůj názor postaví a podpoří ho.
Proč tedy myslíš, že je v architektuře méně žen než mužů?
Myslím, že je to hodně náročné na čas a energii. Je důležité si říct, co všechno to obnáší. Musíš spoustu věcí obětovat, máš zodpovědnost za ostatní. Je to balík činností, které s vedením ateliéru souvisí. Není to pro každého, je jedno, jestli pro ženu nebo pro muže.
Někde jsi řekla, že tvůj ateliér moc nesoutěží. Proč?
Není na to moc čas. Ráda bych si ale dala nějakou soutěž, až mi přijde, že je tam potenciál uspět. V případě Rudolfina to byla vyzvaná soutěž a povedlo se to.
Mají vaše projekty nějaký signifikantní výraz?
To bych neřekla. Někdy mi ale přátelé řeknou, že poznali můj rukopis a já jen zírám. Možná inklinuji k čistotě, která ale není sterilní. Hravost bez zbytečností. Žijeme v přehlcené době, proto může být příjemné nabídnout k tomu vyvážení.
Jaké máš cíle do budoucna?
V osobní rovině chci zlepšovat poměr mezi pracovním a osobním životem. Tenhle rok by se mělo dotáhnout plno hezkých projektů. Můj cíl je dělat větší věci a dotahovat je, než se štěpit na malých. Krásná práce byla instalace výstavy Rembrandta v Národní galerii v Praze. Zakázka, kdy se dalo poodstoupit a ponořit se do jiných věcí. Jak jsem už řekla, chci dělat smysluplné věci, které můžou někoho inspirovat, zlepšit náladu, změnit vztah k prostředí nebo k přírodě. Nemusí to být primárně edukativní cestou. Třeba niterním naladěním, kdy si člověk díky zklidnění něco uvědomí. Prostory, které mohou pozitivně ovlivnit svět.
Návrh vstupních prostor Rudolfina, vizualizace: Lenka Míková
Další díly podcastu FocusOn si můžete poslechnout na Spotify, iTunes či Youtube.
Autorka rozhovoru: Michaela Horáková, mh architects
Autorka článku: Tereza Suntychová